Sporty:
Již od začátku jsem věděla, že budu se svým psem aktivně sportovat a budeme tak mít společný koníček, který bude bavit obě dvě. Agilitám jsem se rozhodla věnovat nejen proto, že v nich vynikala její máma, ale také proto, že je to velmi krásný sport, který ještě více rozvýjí pouto mezi člověkem a psem.
Nevěděla jsem, zda budu moci agility dělat s hluchým psem. Přesto jsem neváhala a přihlásila se nejprve do školky a poté pomalu začala Roxy seznamovat s jednotlivými překážkami.
Netrvalo dlouho a obě dvě jsme přišly na to, jak na parkuru správně běhat, na co Roxy reaguje, čím ji odvolat a jak ji na jednotlivé překážky navádět. Postupem času jsem začala vnímat více své tělo tak, aby Roxy bylo úplně jasné jak a kam má běžet.
Musím říci z vlastní zkušenosti, že naopak hluchý pes je na tom v agilitách mnohdy lépe než slyšící. Roxy má výhodu, že ji nic neruší a tudíž se na mě plně soustřeďuje. Také já nemusím při běhu mluvit a to mi ušetří energii i zmatek jak správně povel vyslovit.
Rokem 2011 začínáme oficiálně závodit a já se těším na naše úspěchy, které věřím nepokazím já:) Na parkuru je vždy chyba ve vedení, takže hlavně nezapomenout jak je postaven parkur, soustředit se na tělo, které Roxy nejvíce vnímá a jde se na to:)
Agility k nám prostě patří a věnujeme se výcviku velmi intenzivně.
